Z historie Rejvízu

Kolem poloviny 16. st. byly v rejvízském prostoru hluboké lesy a kolem říčky Černé Opavy se táhly holé louky až k Vrbnu pod Pradědem (Würbenthal). Tyto louky se krátkou dobu nazývaly také sklářské louky (Glasswiese). Je velmi pravděpodobné, že na nich skláři těžili písek nebo křemenný kámen, který drtili pro potřeby sklárny ve Vrbně pod Pradědem (zanikla v r. 1741) a později od r. 1749 do r. 1769 pro sklárnu ve Filipově údolí, která se nacházela v prostoru dnešního hřbitova ruských zajatců (viz Sklárna - samostatná kapitola).  V 17. stol. byl dnešní prostor volných luk na Rejvízu nezalesněný. I mokřiny a bažiny kolem kyselých horských luk byly bez stromů. S příchodem nových obyvatel koncem 18. stol. se sice něco málo lesů spálilo, aby se vytvořila pole, ale většinou to nebylo zapotřebí. Volných luk, které mohly být změněny v pole, bylo dostatek. Ještě před 2. světovou válkou svahovitá pole zasahovala vysoko k hřebenům kopců do dnes již znovu zalesněných lokalit.

          V r. 1793 byly na Rejvízu všeho všudy tři domy. V rámci velkorysé akce vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche, jednoho z čelných představitelů osvícenství v habsburské monarchii, došlo na biskupských statcích k rozprodejí velkých ploch za mírný poplatek. Vznikla tak řada nových osad zvaných kolonie a v rámci této kolonizace se začal od roku 1793 zvětšovat i Rejvíz. Nejdříve příšli noví osadníci českého původu z Moravy, Čech a Kladska, jak svědčí jména Svatoš, Rozsíval, Formánek, Hubený či Kadlec. V témže roce se však do těchto příhraničních oblastí přistěhovalo i velmi mnoho německých rodin. Mnozí z nich se však o něco později pro drsné horské klima vrátili do svých rodišť nebo se odstěhovali jinam. K rozvoji nové kolonie přispívala těžba železné rudy kolem Rejvízu, dodávané do tehdy vzkvétajících železáren v Ondřejovicích. Těžba rudy pokračovala až do roku 1867.
          Nové osídlování kraje koncem 18. stol. bylo vyvoláno a podporováno císařem Josefem II. (1780 - 1790). Mělo strategický význam ochrany severní hranice Rakouska proti Prusku. S  centralistickou populární hospodářskou politikou jeho vlády šla ruku v ruce germanizace, ohrožující rozvoj českého národního vědomí.

V posledním desetiletí 18. stol. a začátkem 19. stol. noví němečtí obyvatelé velmi intenzivně obsazovali slezsko - moravské pohraničí, zakládali zde nové osady, vesnice. Mýtili lesy a zřizovali pole, nebo pastviny. Na okrajích slezských a také příhraničních českých a moravských měst budovali nové domy a ulice. Vzniklo tak souvislé německé osídlení, které mělo počátky již ve třináctém století a trvalo do konce druhé světové války. Německy mluvícím obyvatelstvem byla rozšířena Ostrava, Opava (Troppau), Krnov (Jägerndorf), Bruntál (Freudenthal), Vrbno (Würbenthal), Rýmařov (Römerstadt) a dále Šternberk, Šumperk, Hanušovice, Králíky, Žamberk. V tomto území, tam kde ještě byly české názvy, byla jména měst a vesnic poněmčena, nebo nově německy přejmenována.

 V samotném Rejvízu byl před druhou světovou válkou jen jediný občan české národnosti, a to rejvízský farář Jeroným Pavlík, který se vlivem svého okolí jen málokdy projevoval česky.

Budování Rejvízu bylo nejrychlejší v letech 1793 až 1796. Během těchto čtyř let se zde postavilo 46 domů a domků. Při sčítání domů v r. 1850 měl již Rejvíz 66 domovních čísel, v r. 1900 měl 74 domovních čísel, v r. 1930 zde bylo 82 postavených budov a v r. 1938  90  domků.

Na začátku 19. stol. byla postavena první rejvízská farní škola, v r. 1809 kostel a o rok později fara. Teprve s rozvojem turistiky koncem 19. stol. a začátkem 20. stol. se Rejvíz opět rozrůstal. Rozšiřovala se Braunerova chata (dnešní Penzion Rejvíz) i dnešní Chata Svoboda, vybudovala se nová arcibiskupská lesní správa, byly zřizovány obchody, rozvíjela se řemesla, ale převládalo zde stále zemědělství.

V r. 1931 byl dobudován obecní vodovod s vodárnou a sběrnými studněmi, které jsou také na úpatí kopce U Vodárny  (Zechenberg), již na katastrálním území obce Dětřichova, osady Seče v okrese Jeseník. Postavily se dvě sběrné studny, jejichž vody, které dříve tekly volně,  se ocelolitinovými trubkami vedly do nové vodárny.

Ještě dnes bychom při návštěvě dvou sběrných štol zůstali příjemně překvapeni. Štoly jsou vysoké kolem 180 cm, s gotickou klenbou, dokonale obložené kamenným zdivem. Podlaha je posypaná bílou kamennou drtí, která dodnes není nijak znečištěná. Na celé délce třicetimetrové štoly je spadlý jen jediný kamínek velký jako pěst.

Po první světové válce byla na Rejvízu rozšířena telefonní síť a zaveden elektrický proud vyráběný naftovými nebo benzinovými agregáty a dodávaný místním obyvatelům.

V r. 1938 bylo  na Rejvízu  devadesát domků a kolem 390 obyvatel. Od r. 1940 do 1954 se v obci nepostavila žádná nová stavba mimo ruského zajateckého tábora. Naopak. V letech 1953 až 1959 byly zbourány všechny starší neobývané a mnohdy neobývatelné chalupy v počtu dvaceti devíti.

V r. 2005 je stav budov na Rejvízu tento:  24 stále obývaných soukromých staveb, 29 rekreačních soukromých chalup, 4 budovy plus stáj Lesů Krnov a.s., 4 budovy a 4 lovecké chaty Lesů České republiky s.p., 14 budov různých organizací, 14 ostatních staveb bez čísla, tj. celkem 94 stavení.

Kostel a farnost

Dne 20. října 1808 – ve čtvrtek - byl slavnostně položen základní kámen za přítomnosti komisaře Rothera a kněží z okolí za velkého jásotu obyvatelstva. Základní kámen je vidět na vnější straně vedle vchodu kostela, je na něm nápis: „Grundstein im Jahre 1808“. Na protější straně je mramorová pamětní deska patrona kostela s nápisem: „Unter seiner fürstlichen Durchlaut Josef Christian von
Hohenlohe“ (pod patronací knížecí Jasnosti J. CH. Hohenlohe).

Kostel byl za asistence šesti farářů z okolí 24. září 1809 – v neděli - vysvěcen a pokřtěn na Jméno Panny Marie. V tento den se také sloužila v kostele první mše.

Dnes je kostel chráněnou kulturní památkou (pozn. autor)

Zdroj: Sotiris Joanidis, kniha "Rejvíz a báje z okolí" (celou knihu je možno objednat přímo u pana Joanidise na emailu: Sotir.Rejviz@Email.Cz)